Čas předvolební je tradičně naplněn politickými diskuzemi (reálnými i těmi internetovými), ve kterých se objevují různé názory na námi volené zástupce. Ať už bude kandidující politik sebelepší člověk, vždycky se najde někdo, kdo ho bude kritizovat, a naopak — i ti nejhorší politikové si najdou své přívržence. Nezávisle na tom, jestli je kritika oprávněná nebo ne, se tak o každém mediálně viditelném politikovi vytvoří jakési veřejné mínění, jež rozhoduje o jeho přidělení mandátu. Tedy teoreticky by o něm mělo rozhodovat. V praxi to tak hladce nefunguje, mnohem více politiků je totiž mediálně neviditelných. Lidé tak v komunálních volbách volí podle strany a jejího celostátního vzezření, protože místní politiky neznají.
O výsledku voleb do místního zastupitelstva tak spíše rozhodují emoce a dojmy, než přehled o tamních poměrech. Proto se často na kandidátní listinu populárních politických stranu dostávají kariéristé, kterým záleží pouze na mocenském postavení a jeho využití, ne na službě občanům. Tito lidé využívají nízkého povědomí voličů o místních politických sdruženích a netečnosti svých spoluobčanů. V naší čtvrti taktéž takové máme, jednoho z nich už odhalili a bude za to nejspíš pykat ve vězení.
A co na to voliči? V internetových diskuzích probírají to či ono, jenže se ne a ne dobrat k výsledku. Někdy mi takovéto diskuze připadají jako více monologů najednou, v horším případě se zvrhne na akt podobný řvaní paviánů v džungli. Nerozumím tomu, jak někdo do takovéto činnosti může dobrovolně investovat svůj čas. Nejspíše to naplňuje mrzké životy těchto lidí pocitem důležitosti a uspokojení, jak to jiným stejně postiženým jedincům krásně nandali.
Mnozí diskutéři si stěžují na uplynulá dvě desetiletí a pochvalují si minulý režim. „Tohlecto za komunistů nebejvalo, takovejhle bordel.“ Příčin k tomuto myšlení je více. Často diskutovaná je teorie selektivní paměti, kvůli které si pamětníci pamatují jenom to dobré, protože bývali mladší a plní nadšení. Domnívám se ale, že tento pocit pramení častěji ze ztráty jistot, které garantoval svým občanům stát. Nikdo si tehdy nešetřil na důchod, protože stát sliboval plnohodnotnou penzi. Nikdo si nemusel lámat hlavu s výhodami a nedostatky toho či onoho, protože všechno zařizoval stát. Nebylo ani z čeho vybírat, všechno bylo uniformní. Všichni se měli stejně. Stejně špatně. V porovnání s lety minulými se celé populaci zvyšuje životní úroveň. Schopnějším se daří lépe, méně schopným hůře. A to se těmto jedincům samozřejmě nelíbí. Obyčejná lidská závist dokáže velice lehce zatemnit mysl.
Mnohdy se také někdo vyjádří ve smyslu, že ještě nejsme na svobodu připraveni. S uvolněním státní moci se odpovědnost přenáší na jednotlivce a ti neví, co s tím. Jak jinak by to však šlo provést? Měla by se svoboda dávkovat? Být na příděl? Kdo jiný než člověk by měl rozhodovat o sobě samém? Proč bychom měli být ze sebe zklamaní, když jsme na tom ze všech postkomunistických zemí nejlépe?
Do předvolebního folklóru se řadí i obměny této věty: „Jestliže vyhraje volby strana X, přestěhuju se do jiné země.“ Přitom v případě vítězství politické strany X k hromadnému přesunu nedochází a ten stejný diskutující opět před dalšími volbami napíše to stejné. Rodí se nám tu nový způsob argumentace? Argumentum ad emigrantum?
Frustrace mezi občany přibývá, přitom by jen stačilo mít snahu měnit věci k lepšímu, ne jenom o nich klábosit. Je mi jasné, že komunismus v téhle zemi napáchal obrovské škody na morální zodpovědnosti a občanské angažovanosti, jenže nemáme jinou možnost. Buďto budeme politiku ignorovat a přenechávat konání na lidech, kteří se neštítí nekalostí, nebo se sami pustíme do nápravy. První zmíněné je pohodlnější, ale zcela jistě vede k dalšímu prohlubování úpadku.
K příspěvku se zatím nikdo nevyjádřil.