Možná jste už někdy termín, ze kterého je odvozen název těchto stránek, zaslechli. Spíše ale ne, proto si popíšeme, co vlastně tím libertariánem mám na mysli. Libertianismus toho má hodně společného s liberalismem a v určitých situacích lze tato dvě slova dokonce považovat za synonyma. Terminologie je, z důvodů nesourodého vývoje v různých částech světa, celkem nekonzistentní. Američan pod těmito pojmy myslí docela něco jiného než Evropan a to často vede k nedorozuměním. Pro lepší pochopení nejprve trochu zabrousíme do historie.
Historie liberalismu
Kořeny liberalismu sahají do doby před osvícením, opravdový rozmach však zaznamenal až s příchodem 19. století. Teprve rozvoj techniky, symbolizovaný nástupem parního stroje, odstartoval ekonomický blahobyt a zdůraznil nutnost svobodného života a obchodu. Největší vliv na ustavení liberalismu jako ekonomického směru mělo nejspíš dílo Adama Smitha Bohatství národů, kde popsal tzv. neviditelnou ruku trhu, což je metafora pro tržní autoregulaci. Liberalismus založený na učení této doby se označuje jako klasický.
Kéž by vše zůstalo stejně přímočaré jako v 19. století. Předchozích sto let s sebou přineslo mnohé změny a ani liberalismus se jim nevyhnul. Skupina anglických myslitelů, jejíž členové si začali říkat Noví liberálové, ke konci 19. století odmítla princip státního nevměšování (často označováno francouzským slovním spojením laissez-faire, česky nechte nás být), na kterém byl liberalismus postaven, a nahradila ho za silný vliv státu v mnoha oblastech života. A tehdy začalo matení pojmů. Tzv. sociální liberalismus (někdy se mu říká moderní liberalismus, případně progresivismus) ještě dále rozšířil myšlenky Nových liberálů a zejména v anglicky mluvících zemích vytlačil klasický liberalismus. Nebýt myslitelů rakouské školy, jako byl Ludwig von Mises a Friedrich Hayek, liberalismus v klasickém pojetí by nejspíš zůstal nadobro zapomenut. Po druhé světové válce se socializace liberalismu projevila o to více, když se začaly hromadně zavádět ekonomické myšlenky jednoho z otců sociálního liberalismu, Johna Maynarda Keynese.
Nutno ještě dodat, že kromě klasického a sociálního liberalismu existuje i několik dalších variací, ty však nejsou moc rozšířené, proto je vynechám a budu se zabývat pouze těmito dvěma hlavními proudy.
Sociální versus klasický liberalismus
A co že to ten liberalismus vlastně je? Kromě toho, že se jedná o ekonomický směr, pro mnohé je i přesvědčením. Liberálové zastávají názor, že svoboda a rovnoprávnost (neplést si s rovností!) jsou pro správné fungování státu to nejdůležitější. Zádrhel je v tom, co si pod tou svobodou a rovnoprávností jednotlivé skupiny představují. Kdybychom vzali tato dvě slova tak jak jsou a ignorovali další souvislosti, mohli bychom kupříkladu prohlásit, že Napoleon Bonaparte byl prvním významným liberálem, protože osvobodil francouzský lid zrušením feudální nadřazenosti a protože zavedl rovnost všech mužů před zákonem. Myslím si, že by toto tvrzení bylo zcela absurdní, jelikož vojenský diktátor může těžko zaručit svobodu, i kdyby byl sebevíc osvícený. Nebo snad bylo svobodným rozhodnutím čtyř set tisíců padlých francouzských vojáků v Napoleonských válkách zemřít za svého vůdce?
Hlavní rozdíl je tedy v pojetí svobody a rovnoprávnosti. Sociální liberálové si myslí, že aby byli lidé svobodni a rovni si ve svých právech, je nutné dosáhnout sociální spravedlnosti. Oproti tomu klasičtí liberálové pouze chtějí zajistit rovné podmínky pro všechny a nechat je svobodně žít a obchodovat. Dosažení sociální spravedlnosti má být zajištěno silným státem s bohatými službami pro občany. V takovém sociálně-liberálním státu, podobně jako v socialistickém, je místo pro státem provozované školy, nemocnice, úřady práce a pro další veřejné instituce, které by měl stát poskytovat pokud možno zadarmo. V jistém ohledu provozujeme sociální liberalismus i tady.
Musím uznat, že v některých státech, jako například ve Švédsku, tento model funguje celkem dobře. Obávám se však, že by tyto instituce v soukromém vlastnictví fungovaly ještě lépe, jelikož by občané byli zatěžováni menšími daněmi a měli by mnohem větší svobodu při rozhodování mezi poskytovateli služeb. Navíc by to tyto poskytovatele motivovalo k neustálému zlepšování služeb a předhánění konkurentů, což by při dodržování pravidel spravedlivého obchodu vedlo k naprosté spokojenosti všech zúčastněných. Nemluvě o tom, jak veřejné služby vypadají třeba u nás. Pokud státní úředník rozhoduje o penězích ostatních, nezachází s nimi tak šetrně a uvědoměle jako by zacházel se svými vlastními. Důsledkem jsou předražené státní zakázky, korupce, klientelismus a zbytečné utrácení peněz daňových poplatníků. A abych nehanil jenom státní zaměstnance — velká část mých spoluobčanů si stejně tak příliš neváží veřejných služeb a často jich zneužívají.
Klasičtí liberálové proto navrhují ponechat pouze ty státní služby, které jsou nezbytné pro udržení svobody a rovnoprávnosti. Jmenovitě policii a armádu pro zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti a soudy pro vykonávání spravedlnosti. Bez policie a soudů není možné zajistit ochranu soukromého vlastnictví a dodržování obchodních smluv. Dále klasičtí liberálové chtějí ponechat státu ty služby, u kterých je nutná celoplošná shoda, případně které se neobejdou bez veřejného dohledu. Mezi tyto služby patří například jednotná měna nebo správa komunikací.
Kromě rozdílných představ o povinnostech státu se zastánci obou směrů liší i v názorech na nutné zákony, jež by stát měl zavádět. Sociální liberálové například chtějí, aby stát určoval minimální mzdu, reguloval banky a vyplácel všem důchody. S ničím z toho klasičtí liberálové nesouhlasí, protože to podle nich deformuje trh. Mimo to sleduji, že sociální liberálové vidí v orgánu státní moci ochraňovatele slabých (méně schopných) a dohlížitele na silnější (více schopné), zatímco klasičtí liberálové spíše nepřítele svobody, který je však nezbytný pro zabezpečení rovnoprávnosti.
Podíváme-li se do současnosti, označování osobností pouze za liberály bývá dosti matoucí. Jan Švejnar je příkladem sociálního liberála, kdežto Václav Klaus je naopak příkladem zastánce klasického liberalismu. Prezidentské volby v roce 2008 tak byly utkáním dvou liberálů, přesto se však oba kandidáti těžko dokázali na něčem shodnout. Média se v té době mohla přetrhnout v představování pana Švejnara jako velkého světově uznávaného ekonoma a liberála, přičemž pro ně tradičně byl pan Klaus ten zapšklý dědek z Prahy, co žere malé enviromentalisty.
Libertarianismus
Co to všechno má co do činění s libertarianismem? Ve druhé polovině 20. století si někteří lidé, mezi nimi i Milton Friedman, oblíbili označování klasických liberálů za libertariány. Byl to nový název pro něco, co bylo zprofanováno sociálním přívlastkem. Jednalo se o téměř stejné slovo, jenom trochu zkomolené. Tito lidé ovšem nejspíše nevěděli, že se to stejné označení používalo pro anarchisty, respektive pro anarchokapitalisty. Jestli to chápu dobře, takový anarchokapitalista je protipól anarchokomunisty. Pro mě je jedno horší než druhé. Aby byl chaos v terminologii dokonán, zařadili se pod tento pojem i sociálně orientovaní jedinci a tak vznikl libertariánský socialismus s Noamem Chomskym v čele. Určitě existují i další odnože libertarianismu, ale ty pro nás nejsou podstatné.
Libertarián dneška je vnímaný nejčastěji právě jako pokračovatel klasického liberalismu, zvláště po vzniku americké Libertariánské strany v 70. letech. Ač to pro některé může být překvapivé sdělení, tato strana je posledních pár let třetím největším politických subjektem ve Spojených státech. Když někdo v USA zmíní liberalismus, má spíše na mysli Demokratickou stranu, jejímž hlavním současným představitelem je Barack Obama. Jak jistě tušíte, nejedná se o nic jiného než o americkou odnož sociálního liberalismu, žel jsem zatím v českých sdělovacích prostředcích tuto podstatnou informaci nikdy neviděl zmíněnou — vždy mluví o liberálech bez dalšího upřesnění. Jediná česká strana, která zastává hodnoty klasických liberálů, je Strana svobodných občanů, jejíž jsem členem.
Někteří lidé libertariány označují za extrémisty. Dle mého jsou některé odnože libertarianismu spíše utopické a sám se od nich distancuji. Líbí se mi pouze jeho základní varianta, někdy nazývaná jako minarchismus. Mít minimální stát, tedy stát, který občanům poskytuje pouze to nejnutnější a zároveň od nich nevyžaduje nic navíc, je pro mě záruka efektivity a prosperity. Mezi libertariány nepanuje shoda, které instituce do takového státu patří a které ne, v základu spolu souhlasí pouze s již zmíněnou policií, armádou a se soudy. Ať už je pohled na tuto problematiku jakýkoliv, neexistuje tu stát, který by byl postaven na principech libertarianismu, a vypadá to, že tu v dohledné době žádný takový stát mít nebudeme. Aktuální trend je opačný. Příliš mnoho lidí preferuje stádo a sociální jistoty před jednotlivci a osobní zodpovědností. Jejich pozici chápu, ale neztotožňuji se s ní.
K příspěvku se zatím nikdo nevyjádřil.