3. 10. 2010
Přečteno 162×Média a předvolební průzkumy

Opět se nám blíží volby, ten­to­krát do senátu a do zastu­pi­tel­stev obcí. Kromě tak tro­chu jiného způ­sobu hla­so­vání se komu­nální volby oproti par­la­ment­ním liší v decen­t­ra­li­zaci, každý tedy hla­suje pro budou­cího sta­rostu (či v pří­padě senát­ních voleb pro sená­tora) ve svém voleb­ním okrsku. Nad­chá­ze­jící volby tak nejsou pozna­me­nány pře­kot­ným zve­řej­ňo­vá­ním sta­tis­tiky z prů­zkumů veřej­ného mínění, pro­tože by se tyto sta­tis­tiky musely vypra­co­vat zvlášť pro kaž­dou obec. Přesto si ale aktu­ální stra­nické pre­fe­rence může kdo­ko­liv dohle­dat, medi­ální agen­tury je chrlí neu­stále. Je prav­dě­po­dobné, že na ně média budou odka­zo­vat.

Medi­ální dezinterpretace

Pokud ve zná­mém citátu „Nevě­řím žádné sta­tis­tice, kte­rou jsem sám nezfal­šo­val.“ zobec­níme slovo sta­tis­tika na infor­mace, potvr­díme ho tím. Tento výrok totiž bývá často mylně při­pi­so­ván Chur­chillovi, zatímco byl vymyš­len a šířen jeho opo­nen­tem Göbbel­sem. Bod pro propagandu.

Lživé, zavá­dě­jící a zkres­lené infor­mace jsou v médi­ích na den­ním pořádku. Novi­náři místo vytvá­ření vlast­ního obsahu nekri­ticky pře­bí­rají tis­kové zprávy od agen­tur s růz­no­ro­dou kva­li­tou výstupu. Je mno­hem lev­nější zve­řej­nit blá­bol a poté ho demen­to­vat (v tom lep­ším pří­padě), než si dát tu práci a před vydá­ním ho ově­řit. Roz­ho­duje rych­lost, čtenost a sen­zace před odstu­pem, přes­ností a fak­tič­ností. Jen zlo­mek kon­zu­mentů sou­stavně vyhod­no­cuje práci médií a zpětně zkoumá prav­di­vost zve­řej­ně­ných infor­mací. Něko­lik týdnů po pub­li­ko­vání kauzy po ní ani neštěkne pes.

U poli­tic­kých témat lze z nedba­losti pub­li­cistů vytě­žit nej­více. Stačí vyvo­lat pochyb­nosti o libo­volné oblasti lid­ského života a z doteď neškodné činnosti se stane veřejný nepří­tel číslo jedna. Stačí nařknout svého opo­nenta z něčeho co nespáchal a média ho poli­ticky odpraví na místě bez soudu. Stačí si zapla­tit prů­zkum veřej­ného mínění a při­sou­dit v něm pro svou stranu, o které do té doby nikdo nikdy nesly­šel, více než jed­notky pro­cent hlasů, a najed­nou tato strana jako zázra­kem získá zástupy voličů. Při­tom by sta­čil v každé redakci jeden nepo­slušný redak­tor, jenž by se místo bez­myš­len­ko­vi­tého pře­jí­mání zpráv zasta­vil a sám pro­vě­řil, jestli sku­teč­nost odpo­vídá medi­ál­nímu obrazu. Tito nezá­vislí novi­náři však neza­pa­dají do sou­časné pub­li­cis­tiky hlav­ního proudu, nezbývá tedy než si infor­mace ově­řo­vat sám za sebe.

Podí­vejme se na již zmi­ňo­vané prů­zkumy veřej­ného mínění. Před letoš­ními par­la­ment­ními vol­bami zpra­vo­daj­ské deníky zve­řej­ňo­valy odhady před­vo­lební pre­fe­rence týden co týden. Co agen­tura, to jiné roz­lo­žení, při­tom jed­not­livé agen­tury zaru­čo­valy cel­kem sluš­nou přes­nost. Takže si ve výsledku sta­tis­tiky prů­zkumů odpo­ro­valy. Proto je nutné prů­zkumy kri­ticky zkou­mat a pokaždé zjis­tit, kdo tento prů­zkum zadá­val, kolik respon­dentů a z jakých sku­pin bylo do prů­zkumu zapo­jeno, co za otázky bylo kla­deno, jakým způ­so­bem byl prů­zkum vyhod­no­cen a mnoho dal­ších zdán­li­vých drob­ností, jež často mohou zamá­vat s výsled­kem. Přes­tože volby dopadly nako­nec úplně jinak než nám agen­tury pře­de­psaly, mys­lím si, že občané byli těmito zavá­dě­jí­cími prů­zkumy ovlivněni.

Leh­ko­my­sl­nost v praxi

V komu­nál­ních vol­bách má voli­čův hlas větší pra­vo­moc. Kromě toho, že jich má každý volič tolik kolik je zastu­pi­telů, se hla­suje v mno­hem men­ším počtu. Čtvrť Brna, ve které byd­lím, má dva­a­dva­cet tisíc oby­va­tel, z toho jich k vol­bám půjde asi polo­vina. Oproti pěti­a­půl­mi­li­o­nové účasti ve vol­bách par­la­ment­ních bude mít můj hlas pěti­setná­sob­nou váhu. Takže je mě mno­hem jed­no­dušší někoho zvo­lit a tra­diční stra­šení s pro­pad­lými hlasy tak není už vůbec na místě.

Jenže vět­šina lidí nemá ráda roz­ho­do­vání. Ze samotné volby plyne odpo­věd­nost, což mnohdy bývá stre­su­jící. Pokud se vět­ši­nový volič roz­hodne špatně a jím dosa­zení zástupci pod­nik­nou něco proti jeho zájmům, bude z toho poz­ději zkla­maný a na poli­tiku úplně zane­vře. Tíží ho bře­meno závazku vůči spo­leč­nosti. Proto zod­po­věd­nost raději nechává na médi­ích a roz­ho­duje se jenom podle dopo­ru­čení prů­zkumů veřej­nosti, nebo nejde volit vůbec. Uleví se mu tak tíže odpo­věd­nosti, jež pře­ne­chá jiným. Aby uleh­čil i svému svě­domí, zopa­kuje si omšelé poučky, jako třeba že kdyby volby mohly něco změ­nit, tak by je zaká­zali (tohle pla­tilo možná tak pro tota­litní režimy, kupo­divu jsme ještě pořád svo­bodná země se svo­bod­nými vol­bami) nebo že v té poli­tice jsou to všechno stejně lum­pové, jeden vedle dru­hého (když nedají voliči šanci nezpro­fa­no­va­ným stra­nám, mohou čekat něco jiného?).

Na takové lidi sází mnoho sou­čas­ných poli­tiků. A pro­chází jim to. Někte­rým už od dob pádu komu­nismu. Těmto poli­tic­kým kost­liv­cům uškodí jedině vzdě­laní a infor­mo­vaní občané, kteří sle­dují jejich konání a dove­dou odha­lit špina­vosti a pou­ká­zat na ně. Jenomže tako­vých je málo. Před­sta­vi­telé majo­rity si nanej­výš tak zabrblají u piva v hos­podě a tím to končí. Někteří dokonce ani neví, co za zastu­pi­tele mají na rad­nici. Nena­padne je, že by sami mohli napra­vit sou­časný stav a zají­mat se o veřejné dění nebo rov­nou někam kan­di­do­vat. Takto dávají šanci stra­nám zastá­va­jící zvrá­cené ide­o­lo­gie, avšak mající dis­ci­pli­no­vané členy a stálé voliče, což je pří­pad KSČM nebo DS(SS).

Sám takový nejsem, zastá­vám ve všech oblas­tech života prin­cip, že pokud je někde něco špatně, měl bych být první, kdo by to měl poku­sit zlep­šit. Není možné se spo­lé­hat, až se ostatní uráčí něco pod­nik­nout, pro­tože to často může být pozdě. Proto kan­di­duji ve své obci, v Brně-Žabovřeskách, do zdej­šího zastu­pi­tel­stva a zamě­řím se na nápravu míst­ních potíží. Ať už zde náho­dou byd­líte nebo ne, určitě budu rád, když uvá­žíte hlas pro naši stranu.