Pojmy jako pravice, levice, střed a pravicová, levicová, středopravicová, středolevicová, pravolevicová nebo levopravicová politika se na nás z médií valí ze všech stran. Přitom není vždy jasné, co se za těmito termíny skrývá, natož aby bylo zjevné, proč se tato označení vůbec používají. Na první i na další pohled mi to nedává smysl. V pravici možná tak držím psací potřebu a levicí si přidržuji papír; nikdy by mě ani nenapadlo takovou terminologii zatahovat do politiky. Lehce už jsem tuto problematiku nakousl ve svém agitačním článku Volte mě!, teď se toto téma pokusím rozvést.
Skalární rozdělení politických směrů podle jejich naklonění na levou a pravou stranu dávalo smysl na přelomu 18. a 19. století, kdy při shromážděních francouzského parlamentu sedávali na pravé straně přívrženci monarchie a na levé straně stoupenci republiky. Tehdejší politické názory se daly takto jednoduše rozdělit na dva směry. Jenže doba pokročila a my se teď vypořádáváme s jinými záležitostmi, než jestli by náš stát měl být republikou nebo monarchií. Političtí komentátoři se snaží zjednodušené rozdělení na pravici a levici naroubovat na kdejakou problematiku. Trápí vás problémy chudých? Jste zastánce levice. Hájíte podnikatele a jejich záměry? Pak vyznáváte pravici. Děláte oboje zároveň, tedy pomocí podpory podnikatelských záměrů chcete pomáhat chudým? To asi budete někde ve středu. Nejspíš.
Tyto pojmy jsou často zneužívány při politických debatách. Není nic jednoduššího, než označit svého protivníka za levičáka nebo pravičáka, případně extrémního pravičáka. Přihlížející při tomto dehonestujícím aktu pokývají hlavou, protože si v jejich mysli asociují označeného s jejich stereotypem levičáctví či pravičáctví. Mimochodem, všimli jste si, jak málo se používá pojem extrémní levice v porovnání s extrémní pravicí? V době psaní tohoto článku byl poměr výskytu těchto slov podle vyhledávače Google 9:32. Obávám se, že zdůvodnění můžeme hledat v myšlení prosťáčka ohánějícího se takovými výrazy: „Vždyť přece ti — extrémisti pravicoví — při hajlování zvedají pravici a levičáci nehajlují, leda tak zvedají srp a kladivo, nejsou tedy extrémističtí!“ Takové výroky jsou trapnější než dívky, které si vytrhají obočí a poté si ho přimalují tužkou.
Problém bývá i se samotným zařazováním. I když si stanovíme měřítka pro posuzování míry, často se nám stává, že se nějaká ideologie vymyká tomuto rozdělení. Mějme například měřítko ekonomické svobody. Podle něj pravice chce přenechat veškeré ekonomické konání na jedincích a oproti tomu se levice snaží o centrální řízení ekonomiky státem. Komunisté by byli na takovém grafu vyneseni úplně nalevo, anarchisté úplně napravo. Ale kam bychom zařadili nacistická a fašistická hnutí? Nacismus se přece zrodil z národního socialismu a fašisté měli v plánu zasahovat do ekonomického dění v celém státě. Proč je tedy zvykem tato hnutí označovat za extrémní pravici, když jsou z hlediska ekonomické svobody nejspíše někde uprostřed? Nejedná se spíše o pokus o očerňování v rámci zjednodušování? K čemu jsou nám termíny, které pokaždé znamenají něco jiného, podle toho, jaké kritérium zrovna má řečník či pisatel na mysli?
Vynechme prosím kategorizaci politických stran a jejich členů pomocí vágního rozdělení na levici a pravici. Raději se zaměřme na politický program a na to, jestli se jím námi volení zástupci stran řídí. To je podstata politiky. Všechno ostatní je irelevantní a vnáší to do politických diskuzí více zmatku než řádu.
K příspěvku se zatím nikdo nevyjádřil.