Zástupci některých věkových skupin svým chováním a vystupováním přímo vybízejí k tomu, aby si z nich ostatní lidé tropili žerty. Podívejme se třeba na dnešní mládež — jedince ve stadiu puberty. Kromě toho, že toto životní období je pro mnohé časem bouřlivých duševních a fyzických změn, bývá také často dobou vzdoru a odlišení se i za cenu uniformity. Banda pubertálních jedinců proti zbytku světa. Začíná to tím, že se každý ze skupiny chce všemožně odlišit od ostatních z vnějšku a dopadá to tak, že všichni skončí jeden jako druhý. Jedním ze znaků této uniformity je prznění jazyka jakýmsi perverzním způsobem. Sám jsem si tímto obdobím prošel a milý čtenář by jistě byl vyděšený z toho, jak by tyto zápisky vypadaly, kdybych je psal o takových deset let dříve.
V průběhu dospívání je mladá osoba vystavena mnoha vlivům. Nezávisle na tom, zdali jsou tyto vlivy přínosné či nikoliv, učí se z nich. U jazyka se to projevuje tím, že jedinec bez přemýšlení papouškuje všechno co zaslechne od stejně postižených individuí. Pokud se vynoří nějaké netradiční slovo nebo neobvyklá fráze, šíří se mezi mladými jako virus a brzy zaplavuje celou populaci. V době internetu je přenos nákazy mnohem snadnější a navíc — k naší smůle — i mnohem viditelnější. Není ovšem důvod k panice, jedná se o součást evoluce a jazyk se pomocí toho modernizuje. Móda časem opadne a v aktivní slovní zásobě zbude pouze to výrazivo, které dává smysl. Aspoň to tak doposud fungovalo a já doufám, že i nadále fungovat bude.
Je pravda, že mi občas z těchto jazykových prostředků puberťáků bývá mdlo. Kdybych měl vyjmenovat něco z poslední doby: dobře ty je po gramatické stránce mizerně utvořené slovní spojení, pod slovem mrtě si představím leda tak několik hromad lesního humusu a úpa (zvláště ve verzi s verzálkou na začátku) pro mě vždy byla, je a bude řeka pramenící v severních Čechách, ne vyjádření superlativu. Ke všemu jsem zděšený ze současného trendu nadužívání vulgarismu kunda, hlavně v novotvarech kundice a kunďák. Prý to je pro současnou mladou generaci romantické oslovení atraktivní dívky, respektive chlapce. Nevím jak vy, ale já bych si radši strčil prst skrz krk, než abych takto tituloval svůj něžný protějšek.
Tyto zločiny proti češtině jsou pro člověka s vyzrálou osobností naštěstí na první pohled lehce rozpoznatelné a jazykovou kulturu nijak neohrožují. I když mám chuť si při čtení takové zprzněné češtiny propíchnout oči rozžhavenou jehlou, jsou to výrazy, které se vážou na současnou generaci a časem snad samovolně vymizí. Proto by byla ztráta času se jimi nadále zabývat — ať si je náctiletí používají, jestliže jsou si vědomi, že se jedná o značně hovorovou řeč, k níž je nepatřičné se uchylovat ve slušné společnosti. Mnohem horší jsou nenápadné excesy, kterým se tu a tam podaří prosáknout skrze pomyslnou lingvistickou hráz do hlavního jazykového proudu.
Ahojte, čaute, nazdarte
Tento příklad jazykové degenerace je natolik rozšířený, že se mu lze jen těžko vyhnout. Pronikl do běžné mluvy, do médií, dokonce i k našim východním sousedům. (Nebo že by od nich? Těžko říct, kdo s tím začal.) Byl jsem před půl rokem v bratislavském kině na promítání filmu Avatar (3D verze s dabingem) a tam velectěný překladatel ve scéně, kde hlavní hrdina přivítá několik vědců, použil slovo ahojte. Myslel jsem, že spadnu ze sedadla. Jenže to vypadalo, jako by si toho žádný jiný divák nevšiml — v okolí nikdo nehnul ani brvou.
Základní poučka správné mluvy zní: pokud si nejsem něčím jistý, zkusím si to zdůvodnit. To naštěstí mnozí uživatele těchto slov dělají. V tomto případě mi shodně tvrdí, že pozdravy s koncovkou –te se používají pro oslovení skupiny lidí. Opravdu je tomu tak?
Jen matně se rozpomínám na třetí třídu základní školy, kdy nás naše paní učitelka zasvěcovala do tajů temného umění větného rozboru. Na co si pamatuji zřetelně, je hned první probírané učivo: rozdělení slovních druhů na ohebné a neohebné. Některé slovní druhy můžeme ohýbat, tedy skloňovat, časovat a stupňovat, některé ne. Pozdravy, jak by paní učitelka prohlásila, se zařazují mezi citoslovce a ty jsou neohebné, nemůžeme s nimi tedy dělat nic. Ani z nich vytvořit množné číslo.
Předpokládejme, že se paní učitelka mýlí a pravdu mají ohýbači. Oslovení většího množství lidí by v tom případě bylo časování, plnilo by podobnou funkci jako sloveso. Pro takové časování tu máme slovesné vzory — hodil by se sem třeba vzor prosí — jasná věc!
| ahoj | j. č. | mn. č. |
|---|---|---|
| 1. os. | já ahojím | my ahojme |
| 2. os. | ty ahojíš | vy ahojte |
| 3. os. | on/ona/ono ahojí | oni ahojí |
| čau | j. č. | mn. č. |
|---|---|---|
| 1. os. | já čauím | my čaume |
| 2. os. | ty čauíš | vy čaute |
| 3. os. | on/ona/ono čauí | oni čauí |
| nazdar | j. č. | mn. č. |
|---|---|---|
| 1. os. | já nazdařím | my nazdarme |
| 2. os. | ty nazdaříš | vy nazdarte |
| 3. os. | on/ona/ono nazdaří | oni nazdaří |
Pokud se nadále chcete držet toho pošetilého nápadu a hodláte mermomocí ohýbat neohebná slova, dělejte to systematicky a řiďte se podle těchto tabulek. A vůbec, nemusíte se omezovat na jednoslovné výrazy. Pozdravte svého nadřízeného: „Dobrý dente.“ Pošlete své babičce blahopřání: „Všechno nejlepšíš.“ Rozlučte se s přáteli: „Na shledanoume.“
Mně nezbývá, než si povzdechnout nad tím, že lidé sice umí hlavu používat k mluvení a k myšlení, ale někteří z nich nezvládnou provozovat obě činnosti současně.
K příspěvku se zatím nikdo nevyjádřil.